Vetšinou když prohrajeme, tak se snažíme vymýšlet nějaké důvody proč to takhle dopadlo. Od klasických výmluv že trať byla příliš náročná, že jsme pořádně netrénovali a bajk stál mín než sto litrů, až k důmyslnějším trikům, jako například: "Slíbil jsem přítelkyni, že se nezabiju, den před závodem jsem flámoval a spal jenom čtyři hodiny" a podobně. Ačkoliv by většina z tvrzení seděla i na mne já se tady rovnou veřejně přiznám: Bylo to moc krásné, ale na tohle prostě nemám!

Jelikož jsem letos trochu víc bajkoval, tak jsem pošetile usoudil, že by nebylo špatné zjistit jak na tom jsem doopravdy a změřit tak síly s několika ostatníma šílencema. Měl jsem jednu volnou neděli, tak jsem mrknul na Internet a podíval se co se jede právě teď. Do oka mi padnul právě Krušnoborec o kterém jsem nevěděl nic a ani jsem nemohl, protože tohle byl první ročník. Řekl jsem si dobrá, kratší maratónek, Krušné hory to nejsou žádné hory, ale spíše taková zvlněná rovina, zde naplno vyniknou moje kvality ve zdolávání dlouhých táhlých kopců po zpevněných cestách. 40 km, to bude tak necelé dvě hoďky, pak si ještě dám tak šedesát po okolí a nějaký ten pěší výlet a bude z toho hezký sportovně relaxační den.

Naložil jsem tedy MTBáčka do mého exkluzívního veterána, dojel do horské
vesničky Klíny ale u při pohledu na karbon, hydrauliku a svaly všude kolem jsem malinko znejistěl. Nu dobrá, vystartovali jsme start v deset hodin, hezky po silnici, takže beru rovnou celou polovinu startovního pole a šinu si to pěkně dopředu. Po pár stech metrech odbočka do lesa a sakra co to je? Že by lesní cestička nu dobrá..."co to je?!?" podruhé, potřetí..., řítím se po hlavě dolů z krpálu kde snad ani pěší nechoděj! Moje rychlostní pláště řádně nafouknuté virblují s kolem tak že skoro nevidím. Zprava se řítí bajkr, kterého evidentně nikdo doma nečeká a tak mu nezáleží na životě. Od jeho kol odlétávají šutry jak z drtičky... "Plesk ho" přejíždím rozbahněný potůček, sesedám z kola a tlačím kolo do krpálu dlážděného obrovskými valuny. Zleva z prava, bajkři točej kliky jako kdyby jeli po jemné šotolince na vejlet. Pomalu se začínám smiřovat s potupným umístěním v poslední třetině startovního pole. Po asi hodinovém tlačení kola do kopce mne předjíždí takový no skoro dědula a začíná mi docházet, že tento závod je spíše o tom dojet alespoň v limitu, aby ostuda nebyla totální.

Přesto všechno jsem ze závodu a tratě nadšen. Došlo mi velmi brzy, že organizátoři zkombinovali maratón s masívním XC závodem. A ty mi nikdy nešly a ani mne moc nebavily. Jezdit pořád dokola to není ono. Projet si ale takovouhle masírkoidní trať, to je oprvadu zážitek. Na posledních cca 15 ti km jsem zvolil taktiku pracovně nazvanou "drtivé šlapání", címž jsem totálně demoralizoval několik závodníků, kteří toho měli plné všechno. Při takovéto jízdě se pokusím uvést své tělo do co možná nejkonstantnějšího vydávání energie, takže přijde-li rovinka nebo mírnější kopec, zařadím tak, aby silové šlapání nepřestalo. Žádný odpočinek, prostě jako kdyby kopec pokračoval. Efekt je ten, že nohy nezleniví a přitom se nabere rychlost. Na XC závodech se tohle praktikovat moc nedá, naštěstí poslední třetina Krušnoborce byla taková mírnější. Nežádoucí účinky se dostavily pár km před cílem, to už jsem měl mžitky před očima, v nohách prakticky žádnou sílu a jen jsem čekal až mě těch pár totálně nasranejch dožene a vychutná si. Naštěstí na tom byli ještě hůř, takže jsem nakonec poslední nedojel.

Po 40 km jsem byl orvanej jak z Krále šumavy. S průměrnou rychlostí 12 km/hod se opravdu nikde chlubit nemůžu. Nicméně zážitek to byl naprosto úžasný. Trať byla perfektně značená, na klíčovách místech organizátoři ukazující směr. Asi to bylo i tím, že startovalo jen kolem 90 bajkrů takže se nikde netvořily fronty ani žádné kolize. Žádné štrůdly jak na Šumavě. Obtížnost trati byla nejtěžší z XC závodů, které jsem jel, místy opravdu velmi technická. Přitom ale technická tak opravdu šikovně, že to nebylo o něajkých šílenostech a nebo jen o tom nebát se. Bylo to o pravdu o umění kličkovat mezi šutry, zvládat rovnováhu a mít i správné pláště a nahuštěno. Prostě Krušnohorci umí a jsem moc rád, že jsem něco takového měl příležitost zkusit.